Jana Kozubková

(1982). Zpěvačka, hudebnice, hlasatelka a performerka. Studovala v Praze na vysoké škole Mezinárodní vztahy, ale v roce 2008 se seznámila s režisérkou Lucií Ferenzovou a herečkami Jindřiškou Křivánkovou a Anitou Krausovou a společně všechny založily skupinu Kolonie, z. s., která zaštiťuje jejich společnou divadelní práci. Od roku 2011 pracuje v Českém rozhlase Vltava jako hlasatelka. Skládá scénickou hudbu (Lovci, Gould, O holčičce, Velký uši či Jak byla vosa Marcelka ráda, že je) a za doprovodu kytary zpívá i své vlastní písně. V roce 2012 jí festival …příští vlna/next wave… udělil poctu Objev roku. V současné době hraje například v inscenacích Černá voda Lucie Ferenzové (D21), Stopy zbloudilých Miroslava Bambuška (Divadlo X10) nebo Roštěnky u Tiffanyho (Divadla Anička a letadýlko).

Co vás přivedlo k divadlu/umění

Divadlo mě vcuclo jak žába mouchu… takže asi nějaký „hlad“.

Konkrétně to ale byla kamarádka scénografka Iva Němcová.

Největší divadelní/umělecký zážitek

Když se mísí krásné obrazy s mystikou a také když vidím herce, který bere materiál z největších hloubek své duše, dokáže mě rozesmát i dojmout a když na jevišti skutečně „je“.

Pěkné divadelní zážitky mám na většině představení přehlídky Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste ráda zašla na kus řeči

Cate Blanchett. Ta holka mě baví na plátně, tak by mě zajímalo, zda by tomu tak bylo i u kafe…

Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěla zpracovat

Život a dílo francouzské filozofky a mystičky Simone Weil. Její život je inspirující, jako i životy jiných mystiků… Ale do jejího díla už divadelně nahlédl Jan Nebeský, tak se do toho moje dvorní režisérka Lucie Ferenzová moc nežene.

A ráda bych udělala pohádku o lidské touze, o tom, jak věci nechat plynout svým vlastním tempem… pohádku o jedné šumavské Rusalce…

Umělecké disciplíny, žánry či formy (výtvarné, literatura, film, divadlo, hudba…), které máte ráda, a kterým se naopak vyhýbáte

Nenapadá mě nic, čemu bych se z umění chtěla vyhýbat – každá umělecká disciplína vládne svými specifickými prostředky, tak záleží na tom, co zrovna chcete vyjádřit a jaké máte k dispozici nástroje… To za tvůrce…

Jako divák či posluchač jsem opatrnější – vím, jak je to silný nástroj a jak silně umí „manipulovat a působit na emoce“… Takže mi dělá spíš líp jít do lesa než do divadla…

Hledám věci, které mě „nerozhazujou“, ale spíš zklidňují, anebo věci, které mě inspirují k tvorbě… Za všechny jmenuji loni navštívené výstavy výtvarníků Františka Kupky či Adély Součkové.

Historická či současná osobnost, divadelní/filmová/literární či reálná postava, která je vám citově nejblíže, a – naopak – která je vám vzdálená

Nevím. Nedávno jsem slyšela rozhlasové zpracování hry Tennessee Williamse Skleněný zvěřinec a Laura (hrála ji moje oblíbená Ivana Uhlířová), lehce postižená, zoufale vystrašená z komunikace s okolím a uzavřená do vlastního světa skleněných zvířátek, kterým věnuje veškerou pozornost i cit, se mě dotkla… – pro nějakou křehkost, jejím vlastním světem…

Vzdálená postava či člověk je pro mě takový, který svým životem klouže po povrchu…

Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete

Všechny rostliny, zvířata, kameny i planety mám ráda stejně… A někdy se mi to daří i u lidí.

Etické či jiné hranice, za které byste nešla

Nejdu tam, kde to mám pocitově „v zavřenu“. To se však nedá dopředu určit…

Umělecký/divadelní sen

Sny se mi zdají v noci. A sen, co žijeme přes den, se snažím žít teď. Ale je fajn mít kde a pro koho hrát, mít svou hudbu i pěkná témata v hereckých rolích.

Kým/čím byste byla, kdybyste se nevěnovala divadlu/umění

Jeptiškou.

Plus: Zajímá vás umělecká kritika?

Divadelní kritika má dohlížet, aby kvetl prostor pro živé divadlo… Líbí se mi, když se v ní jde do hloubky a vzniká až filozofická analýza díla, jako to dělají například v Respektu. Anebo novinář Petr Fischer.

• Autor: DN
• Publikováno: 3. února 2020