Propast

Dagmar Fričová a Lucie Ferenzová

„Věděli jsme, co se děje…“

Ještě pořád je den. Trvá už pěkně dlouho. Slavíme a užíváme si, příroda je zatím mírná, sem tam tornádo. Z hlubin Země ještě pořád teče černé slunce, tisíciletý produkt fotosyntézy. Stojíme pevnýma nohama na pevné zemi, putujeme rychle a pohodlně. Na ledovec jezdíme maximálně tak lyžovat. 

A pak někdo řekne, že večírek končí. Už? Začíná se stmívat. Jak to? Ještě jednu písničku, ještě jeden drink! A pak se v našem úhledném pokoji objeví propast. Stojíme na jejím okraji. Je sice úzká, můžeme ji překročit, můžeme slavit dál, ale jako by nás síly opustily. Najednou to prostě nejde. Propast je hluboká, díváme se do její zmrzlé minulosti a z jejích útrob zní hudba. Pod našima nohama taje ledovec. A pod ním je cosi černého.

Dialog o budoucnosti, která je příliš depresivní na to, abychom k ní vzhlíželi. O propasti s názvem Deprese. O hledání nového jazyka, kterým spolu mluvit. O změně paradigmatu. O naději. Teprve prý když lidstvo stojí před katastrofou, ukáže se, co v nás je!

Inscenace vzniká jako koprodukce Kolonie z.s. a A studia Rubín.

Autor Dagmar Fričová a Lucie Ferenzová

Odborná konzultace Mgr. Marie Šabacká, Ph.D.; PhDR. Jan Krajhanzl, Ph.D.

Hrají Jana Kozubková, Šimon Krupa

Režie Lucie Ferenzová

Dramaturgie Dagmar Fričová

Výprava a light design Tereza Bartůňková

Audiovizuální spolupráce Michal Kindernay

Hudba Rlung

Fotka Patrika Boreckého z inscenace Propast se objevila na titulní stránce Divadelních novin 8/23

Recenze Petry Kupcové pro DN zde:

8/2023

ročník 32

18. 4. 2023

Deprese za zvuků tání ledovce

Je vědecky prokázáno, že „boom depresí“ paradoxně nastává na jaře. A právě v tomto období A studio Rubín v koprodukci se zapsaným spolkem Kolonie přišlo s novou inscenací s výstižným názvem Propast, která zkoumá vazbu mezi enviromentálním žalem a zmíněnou duševní poruchou. Zároveň apeluje i na ty, kdo se domnívají, že se jich ani jeden z uvedených problémů netýká – do propasti způsobené globálním oteplováním se koneckonců řítíme všichni.

Šimonu Krupovi a Janě Kozubkové jako by byl depresivně-apokalyptický modus ušitý na míru FOTO PATRIK BORECKÝ

Inscenace vznikla jako autorský projekt kmenových členek scény, režisérky Lucie Ferenzové a dramaturgyně a zdejší umělecké šéfky Dagmar Fričové. Ta je též autorkou obsahově i jazykově nebývale vydařeného divadelního textu, v němž se snoubí vulgarismy s poetickými obraty a lyrickým líčením krajiny. Fričová se volně inspirovala knihou O času a vodě islandského autora Andriho Snæra Magnasona, která pojednává o enviromentální krizi. Dějový rámec scénáře vychází ze situace mladé dvojice (postavy jsou pojmenované On a Ona), která společně stráví jednu vášnivou noc a následně ještě ve spodním prádle konverzuje v posteli, oba k sobě nicméně pociťují značnou lhostejnost. O časoprostoru se jinak dozvíme už jen to, že je nejkratší den v roce čili zimní slunovrat, jejž Keltové vnímali jako dovršení temnoty, po němž následuje znovuzrození slunce. Dialog zprvu působí povrchně, ale mluvčí postupně začnou propadat temnotě a odkrývají velmi bolestivá a tížívá témata. Oba trápí deprese vyvolaná mimo jiné silným enviromentálním žalem, tedy i vidinou blížícího se konce civilizace, se kterým se dvojice snaží vyrovnat například i dobrovolnou bezdětností. Aby téma Fričová rozvinula z různých perspektiv, vedla rozhovory se sociálním psychologem a ekopsychologem Janem Krajhanzlem, teologem a farářem Filipem Sedlákem a psychiatrem Ondřejem Válkem.

Scénografii tvoří pouze dřevěná nakloněná postel s bílými peřinami, která se postupně rozděluje na dvě části. Mezi aktéry tak začne doslova vznikat propast. Environmentální téma podporují zvuky tajících ledovců a větru, elektronická hudba autorky Rlung i light design v barevných odstínech polární záře. Téměř při každé změně světla a zvuku dochází k posunu v ději, nečekané střihy evokují rapidní změny klimatu způsobené globálním oteplováním.

Představitelům ústřední dvojice Šimonu Krupovi a Janě Kozubkové jako by byl depresivně-apokalyptický modus ušitý na míru. Daří se jim vyhýbat sentimentu a patosu, civilně pojaté dialogy střídají expresivní monology, ve kterých postavy v tenzi popisují duševní stavy způsobené klimatickou změnou. Choulí se do peřiny, snaží se před potenciální katastrofou schovat a v tu chvíli připomínají malé vyděšené děti. Některé pasáže pak působí jako autentická osobní výpověď herců, zvláště když Šimon Krupa popisuje, jak ho občas práce v divadle ničí. Melodramatické ladění některých situací dvojice zdařile ironizuje zcizujícími komentáři, které často začínají slovy: Kdyby to bylo ve filmu, tak… Hojně pracují s tichem a pauzami, což napomáhá udržovat napětí. Empatickým ztvárněním postav zpochybňují mýtus, že deprese je slabost.

Propast mě zcela vtáhla citlivým, a přesto nesentimentálním zpracováním tématu enviromentálního žalu. Jako by mi hovořila přímo z duše. Inscenace zároveň výborně zapadá do rubínovské linie titulů s tématem deprese, rovněž vycházejících z prozaické předlohy, například Na konci století ryb, Osobní Fudži a Smrtholka.

A studio Rubín a Kolonie, z. s., Praha – Dagmar Fričová: Propast. Režie Lucie Ferenzová, dramaturgie Dagmar Fričová, výprava Andrijana Trpković a Minna Liebhart, vizuální performance Michal Kindernay, hudba Rlung. Premiéra 24. března 2023 v A studiu Rubín.

• Autor: Petra Kupcová
• Publikováno: 17. dubna 2023

Deprese za zvuků tání ledovce